Pokus ukotvit na papíře jakousi definitivní slovní podobu dojmů z Ajvazovy knihy „Prázdné ulice“ připomíná snahu popsat stále se proměňující trsy písmen a z nich rostoucích obrazů, které se před vámi zjevují a zase mizí, aby se posléze objevily nekonečně změněné a přesto znepokojujícím způsobem povědomé. Bloudění labyrintem tohoto románu je věc natolik subjektivní a intimní, že pokusy poskytnout jeho obrysový nástin jeho nitra jsou nekonečně zbytečné. „Prázdné ulice“ představují tvarem i obsahem neuvěřitelně zralou prózu pro zralého čtenáře, který rád hledá a nebojí se dlouho propracovávat k objevům skrze matoucí náznaky a nekončící narativní odbočky.

Vše začalo jednoho horkého letního dne roku 1999, kdy bezejmenný spisovatel kdesi na skládce za bezejmenným městem šlápne na záhadný dřevěný útvar tvaru dvojitého trojzubce. Jeho příběh o hledání příběhu se začíná odvíjet. Pozorný posluchač a citlivý interpretátor od té chvíle prochází rozpálenými ulicemi města, setkává se s lidmi, jejichž osud byl pozoruhodným způsobem poznamenán dvojitým trojzubcem, bloudí jejich vyprávěními a hledá… co vlastně? Ztracenou dívku Violu? Původ znaku? Nebo je jen zmítán chtíčem vlastní fantazie, která paradoxně baží po rozuzlení a zároveň po nekončícím hledání, vzrušení z neznáma…?

Teď jsem uvažoval o tom, že by věc také mohla být hieroglyf či písmeno nějaké neznámé, snad tajné abecedy. Ke kryptickému písmu ovšem patřilo tajné bratrstvo. A hned se vynořila představa zasvěcenců, strnule sedících v slavnostních úborech kolem těžkého kulatého stolu. Proč je ale písmeno tak velké?
[s.22]

Žánrově lze „Prázdné ulice“ vměstnat do dějového schématu romaneta, nicméně tím příliš redukujeme plnost Ajvazovy prózy. Ta expanduje od půdorysu detektivního románu, přes thrillerové náznaky až k filozofickému pojednání, kterýžto průnik je vyveden s tvůrčím mistrovstvím a stylistickou lehkostí, jaká se dnes vidí jen vzácně. Z Ajvazova rukopisu je cítit zralost člověka, který bez zbytečného poetizování dokáže doslova chrlit působivé verbální obrazy – čímž se doposud poslední román liší od předchozích autorových próz, které často hodovaly v matoucím křížení nesourodých slovních významů. Záliba v popisu je takřka obsesivní, ale každá deskripce oplývá neuvěřitelnou plasticitou, vnitřní dynamikou a sugestivitou. Ať je popisován člověk nebo bizarní opera, vždy se nad písmenky Zelené knihy vznáší jiskřící a magnetizující atmosféra, která fatálně vtahuje do víru fikčního světa. Ten je doslova utkán z mnohovrstevnatého vyprávění, která zacházejí až do bláznivých dimenzí, kdy ich-formový vypravěč líčí vyprávění o vyprávění, které je samo vyprávěním o ději ztracené knihy. Kupodivu není výsledkem zmatená narativní kaše, ve které by se ztrácela hlavní nit, ale s architektonickou precizností vybudovaný labyrint. Jeho rafinovanost je dech beroucí – po čtyřech stech stránkách první části („Dvojitý trojzubec“), na kterých doslova obletíte svět a zavítáte do podivuhodných komnat fantazie, stanete na samém počátku, aniž byste věděli něco víc o původu trojzubce. A přesto jste bohatší právě o tu spoustu sice slepých, ale přesto krásných narativních odboček. Stojíte v bizarním panoptiku tajemných náznaků, prazvláštních osudů, v paláci mnohoznačnosti, kde, jak se zdá, všechny dveře vedou právě tak, kam si vaše čtenářská představivost přeje. Možná je trojzubec znakem temné zločinecké organizace, nebo magickým symbolem, klíček k bájnému netvorovi… Z nejistých obrysů věcí vyrůstají další a další možné tvary, další a další možné příběhy.

Cítil jsem se, jako bych skládal beznadějný puzzle, v němž každý další dílek přináší zcela nový, nezařaditelný tvar.
[s. 289]

Ve druhé části, nazvané „Dům u trati“, vám vypravěč nabídne překvapivě logické a pasující rozuzlení, v němž se zručně oddělí mýty a výmysly od skutečnosti, samotné tajemství však s neobyčejnou rafinovaností přežije poslední stránku a stane se s konečnou platností majetkem vaší představivosti. Způsob, jakým vám vypravěč nabídne kompromis mezi tajemnem a skutečností, je důkazem Ajvazovy autorské brilance a sebevědomí. Nenechá racionálnem zruinovat iracionálno, které pohání postavy knihy, neustále je inspiruje a provokuje. Díky decentnímu upozadění hlavní postavy a rezignaci na jakýkoli zevrubnější popis její psýché se ich-formou otevírá překvapivě široký prostor pro sebe-projekci čtenáře a díky zvolené formě vyprávění se tak čtenář sám stává naslouchajícím subjektem a bezprostředním interpretátorem mnoha příběhů. Naléhavost a přitažlivost knihy, umocňovaná již zmíněným stylistickým mistrovstvím autora, je největším kladem „Prázdných ulic“. Nejedná se o spotřební čtivo, jakým se tuzemské literární dění jen hemží. Ajvazovo město ze slov do sebe vtáhne jen toho, kdo je ochotný číst s otevřenýma očima a rozehrávat v mysli obrazy s lehkostí dítěte. A zároveň je schopen s úporností dospělých rozvažovat. Pokud máte rádi hluboké a z reality vytržené čtení, vejděte do „Prázdných ulic“, hltejte pomíjivá slova o mizejících knihách, o skladbách složených z ticha a o obrazci, který se jednoho dne zjevil a utkal složitou pavučinu lidských osudů a příběhů. Hledejte tvar věcí a nechte se jeho věčnou proměnlivostí zavádět stále hloub a hloub do nitra labyrintu, který je ohraničen jen vaši fantazií.

Zdálo se jí, že smysl se může zrodit a udržet pouze v živém čase věcí a bytostí, v čase, ve kterém má vše začátek a konec, a že se dílo musí podrobit jeho rytmům, projít všemi fázemi času, které vnímala jako komnaty zázračného zámku: kdo přijde do zámku času, říkala, musí pobýt v komnatě zrodu, v komnatách přítomnosti , uvadání a rozkladu, v zešeřelé komnatě paměti s těžkými závěsy na oknech a v temné komnatě zapomínání a rozkladu tvarů v podzemním zámku – v komnatě, která je zároveň komnatou metamorfóz a nového zrodu, kdy přetrvávající dech zaniklého tiše pracuje na vzniku nových tvarů.
[s. 444–445]